Zvykáme si na místní život

Nedávno jsem si uvědomil, že jsme v té Americe už 2 týdny a přitom mi to přijde spíš jako sotva týden. Zatím po domově nesmutním, leda po českém pivečku.

Máme za sebou týden plný zaučování, těžké dřiny, falešných záchran a utonutých/zachráněných plastových panenek.  Většině lidí ji už hodili, jen já stále čekám na tu svou (asi jim to hází za trest a mně za odměnu ne). Nicméně cítím, že to již brzy přijde. Poslední dobou se mi často zdává o vodě, ale nedávno k tomu přibylo i to, že mě zachraňovala zmiňovaná panenka, v nadživotní velikosti.

Falešná záchrana? O čem to mluvím?

Příklad ze života:
Sjel mi z tobogánu fakt malý klučina bez nafukovacího kruhu (normálně lidi sjedou na tom no, asi z něj vypadl), začal tam dělat pejska uprostřed bazénu, koukám na něj 2 sekundy, nakonec zapískám a skáču pro něho...ten se na mě dívá jak na debila, že on plavat umí a je v pohodě i přesto, že tam šlape ze všech sil. Vylezu a můj supervisor na mě: „Ty Tuan, skutečně jsi ho šel zachránit nebo se jen zchladit?“ (Ty vole kámo, tak kam koukáš??!:-D). Příště by mi měl dát zlatou píšťalku.   

Děláme 7 hodinovky, děláme 12 hodinovky a někdy bohužel i jen 5 hodinovky. Na pozdní příchody jsou zde hodně hákliví a vždy mi říkají přesně na minutu, v kolik mám být, z pauzy, zpátky. No já se tu i naučím chodit včas. V neděli jsme měli všichni day off, tak jsme vyrazili do Hershey kempu, najíst se, zasportovat si a užít si pohodovou neděli zdarma. Tolik jídla pohromadě co jsme viděli tam, to dlouho neuvidíme (:D). Hot dogy, hovězí burgery, makaróny, těstoviny…klasický americký piknik. Docela nás iritovalo, že 2kg masa a párků vyhodil pan domácí jen tak do koše (chtěli jsme si nabrat do krabiček na oběd do práce, no jo, Amerika si může dovolit plýtvat, viz. plastové tašky).

 Nadlabaní a zvolejbalovaní jsme v menším počtu, busem, vyrazili do čokoládové továrny. Tento čokoládový ráj se nachází hned vedle Hershey parku. Vevnitř to vypadalo jako v Karlíkově továrně na čokoládu, až na to, že tam místo Karla šéfuje čokoládová tyčinka. Náhodou mega chutná čokoláda, snad se mi podaří ji v cajku dostat ve velkém do Česka, abyste si taky mohli pochutnat. Projeli jsme si free tour, jak se vyrábí tento hnědý zázrak za doprovodného zpěvu Orwellovských krav. Vozík z tour nás vyhodil hned u regálů s čokoládou, dárkovými předměty, suvenýry, panáčky…no asi tam nechám jednu svou výplatu. Prohlídku jsme uzavřeli akčním 4D filmem o mluvících čoko tyčinkách. Vedou vskutku vzrušující život.

Ilustrační fotka

Skutečná fotka

Blíží se 4th of July, strašně mě zajímá, jak to tady slaví a jak šílená bude služba. To bude kopa lidí, snad se jich moc topit nebude, já už pro nikoho zbytečně skákat nehodlám (:D).

Pro dnešek se opět loučím, doufám, že již všichni máte za sebou všechny zkoušky/ přijímačky. Tak na co čekáte?! Běžte si užívat života, dokud jsme mladí! Pěkné prázdniny všem!

Free tour video z youtube, stojí za to!

Ještě, že nejde vidět, jak máme vypálené brýle kolem očí.

Pomalu si plníme americký sen

Po několika hektických dnech se opět dostávám ke svému spisovatelskému peru a bločku (just kidding, mám otevřený word). Ani nevím, kde začít, odehrálo se toho fakt hodně za těch pár dní. Taky bych se měl odnaučit říkat „fakt“ (fucked) nebo „fakt jo?!“ (fucked you!) na veřejnosti, kde se běžně spíše používá angličtina nebo špatně skončím. Od čtvrtku 19. do neděle 22. jsme absolvovali intenzivní kurz první pomoci na souši a ve vodě, ale hlavně jsme se učili jak býti skvělými plavčíky! 

Dne 19. června jsme KONEČNĚ vyrazili do parku na pracovní orientaci. U vchodu nás vřele přivítala vietnamská Američanka Phan Anh a navedla nás do místnosti, kde jsme čekali na minitest ohledně „ride operating“ (velmi důležitá pozice u atrakcí zahrnující také uklízení zvratků u horských drah). Phan mi řekla, že jsem první vietnamský Čech, co kdy do Hershey parku nastoupil (*feel so special*). Během čekání na minitest jsme nečekaně všichni, úspěšně prošli drogovou kontrolou. Poté jsme běželi nahoru do megaskladu vyfasovat týmové uniformy plavčíků + ride operatorů (Jaké jsou, ptáte se? Skvělé, cítím se v tom jako Kapitán Amerika). Prozkoumali jsme i místní menzu, kde zelenina a saláty jsou skoro 2x dražší než burger s hranolkama/ nugetama! Jíst zdravě nebo levně!?. Pak jsme dostali hezkou plavčickou knížku zhruba o 100 stranách ke studování. Teoretická část kurzu započala odpoledne a trvala do pozdních večerních hodin. Celý výcvik měli na starost instruktoři z Ellis&Associates. Jako pouštět nováčkům videa o utopených lidech a plavčících, co se s tím vyrovnávají je tak…motivující metoda, kterou určitě absolvuje každý plavčík na světě…že (:D)?

Následující den jsme taktéž jeli od rána až skoro do noci, teorii, prezentace, ale k večeru nastoupila praktická část na souši – první pomoc. Jelikož jsme neměli načtenou teorii z knížky, jak se od nás očekávalo, tak to vypadalo vtipně, nicméně jsme studenti šikovní (snad každý druhý tu je z VŠE) a učíme se rychle. Zapomněl jsem zmínit, že o polední pauze jsme si byli projethorské dráhy v Hershey parku! Spravilo nám to náladu. Prosluněný den, veselá hudba, utopicky šťastní lidé, všude rušno, zkrátka nejsladší místo na světě (hned za Disneylandem).  

Sobota a neděle byly dny speciální. Speciální v tom, že jsme se učili od 9 rána do 5 odpoledne – ve vodě. Jestli si myslíte, že jsme se po pár hodinách klepali zimou, tak to vůbec, nás totiž hřeje mládí. Sobota byla plná plavání, šlapání vody, zachraňování ve vodě a z vody. Zpočátku jsem si vybral do dvojice 100 kilového kamaráda, to bylo fakt dobré. Řídil jsem se heslem „zvládnu jeho, zvládnu všechny“. V neděli nastal boj o posty plavčíků. Testovali naši akceschopnost, týmovou spolupráci, ale i teoretické znalosti ve formě písemného testu. Zvládnuto excelentně na jedničku, of course (+ 48/50 z písemného testu? Just new great Tuan!).

Peťan (Kevin, který se nám ztratil při přestupu v Londýně)! 

Zatímco si budete prohlížet fotky,pusťe si k tomu tento song. Jiný song fakt ideálnější atmošku neudělá.

Den na to jsme natěšení nastoupili na nejprestižnější pozici v Hershey parku – jako Lifeguardi (nejprestižnější, ale ne nejvíc placené místo :D). To, že jsme udělali testy, neznamená, že už se můžeme jenom flákat. Aby si byli zaměstnavatelé jistí, že nespíme na pozicích se slunečníma brýlema na očích, hází nám do vody plastové mimina. Do 10 sekund je musíme zpozorovat pod vodou a do 20 sekund vytáhnout. Měl jsem to štěstí vidět na vlastní očí vypuštění panenky, v prvních 5 minutách co jsem se přišel poprvé hlásit do práce. Supervisor (vedoucí směny) převlečený za hosta, s kšiltovkou a slunečními brýlemi si panenku schoval pod triko, nasedl do nafukovacího kruhu, plul si po řece a nějakému mému kolegovi tam nenápadně vypustil panenku, tedy žádné hlasité *žbluňk*, jak jsme si vesele mysleli. To fakt nevadí, v horkých dnech se osvěžení bude hodit.

Když jsem mluvil o prestiži plavčíka, tak jsem asi ani tak nepřeháněl.  Stala se mi taková docela zvláštní věc. Šel jsem se o pauze naobědvat do zaměstnanecké menzy, kde už seděli různí ride operatoři, plavčíci, prodavači, securiťáci apod. Jelikož jsem neměl moc času, sedl jsem si sám ke stolu, abych si s nikým nemusel povídat, i když jsem chtěl. Po pár vteřinách slyším, jak na mě skupina amerických plavčíků volá a mává mi, ať jdu k jejich stolu. Sednu k nim, seznámíme se a cituju: „Hele, kdykoli sem přijdeš na jídlo, uvidíš nějakého jiného lifeguarda, hned si k němu jdeš sednout. Stačí, když se pozdravíte, nemusíte spolu ani kecat, to už je na tobě“. Povídám „Aha, ouuukej (?)“. Docela mi to připomnělo ty americké střední školy, kde sedí ve skupinách fotbalisti, roztleskávačky, šprti apod :D. (Pozn. autora: vy kdo zrovna sloužíte jako ride operatoři či jinde, prosím, nechápejte tento odstavec vůbec špatně, dávám ho sem jenom za účelem pobavení).           

Asi je nejvyšší čas zaklapnout noťas a jít sbírat další zážitky, které by tu jednou mohly skončit. Snad vás čtení bavilo a můžete mi zanechat k tomu feedback :)

Pozér 

Welcome to the USA!

Přes technické problémy zahrnující např. i redukci nekompatibilní s mou prodlužovačkou či následnou manuální úpravu redukce manikurními kleštičkami se konečně dostávám k založení blogu, který jsem slíbil vytvořit.

Jmenuji se Tuan Doan Duy, pocházím z nemalého městečka Ostravy a v Praze studuju VŠE. O programu Work&Travel jsem se dozvěděl ještě před nástupem na vysokou od kamaráda Tomáše Cahlíka, pracujícího pro společnost Czech-us (taky si tu byl před pár lety pracovně užívat).  Od narození jsem kluk zvídavý, a proto jsem se vydal vstříc novým dobrodružstvím až sem, za velkou louži, do země nekonečných možností…do Spojených států amerických.

Až tak sám jsem úplně nejel. Skrz JobFair jsem pro lidi jedoucí do Hershey Parku (stejně jako já) založil fb skupinu za účelem budoucího společného cestování. V pondělí 16. června 2014 jsme se na pražském letišti Václava Havla osobně poznali (chemie zafungovala, určitě z nás bude skvělá parta, to je jasné) a vyrazili do světa. V Londýně jsme si vytrpěli všechny možné kontroly a adrenalinový přestup jsme stihli tak tak, než nám zavřeli vchod. Bohužel, pro jednoho našeho specialistu (Petr) se brána zavřela a on zůstal trčet v anglické metropoli o pár hodin déle (což jsme zjistili až ve Washingtonu).

První dojmy z „Nového světa“ nám trochu zkazila nekonečná řada u imigračních budek, kde jsme ztratili nějakou tu hodinku svého života. Náladu nám ale následně vylepšil náš vlastní Ranjit (viz. How I Met Your Mother) jménem Abdul, který byl tak ochotný nás vyzvednout na letišti (za cenu 30$/ osoba). Během této adrenalinové jízdy ve stylu Kobry 11, jsme se o Abdulovi dověděli, že je veselá kopa, miluje Ameriku, zvládá řídit s nosem zabořeným do mobilu a má železnou zásobu iPhonů, připravených k okamžitému prodeji komukoli z nás. Co bytostně nesnáší je manželství, tedy ani slovo o tom, že do toho jdete praštit nebo on praští vás. Navzdory těmto faktům, dokázala většina z nás v autě usnout a po pár hodinách jsme se probudili v malebném městečku Harrisburg.

Harrisburg, město tak velké, že skoro vidíte na jeho konec (že z jednoho jeho konce vidíte na druhý). Toto město je tak kontrastní, až z toho jde hlava kolem. Na jedné straně pěkné historické domky, na straně druhé se ale za nimi tyčí novostavby hotelů nebo patrových parkovišť.

Šoupli nás do bytu v International House (luxusnější koleje s troubou a mikrovlnkou). První dojmy z bytu se nějak nedostavily (zřejmě zásluhou zjištění absence košů, slabého odtoku vody ze sprchy, nefunkčnost světel v ložnicích). Ostatní pokoje stejné problémy jako my, třeba neměli. S čistotou a vybaevností jsem byl spokojen. Bydlím tady s Láďou, Tomem a Petrem (ten, co se nám ztratil v Londýně) a zatím jsme nejvíc cool pokoj na celém i-housu.

Češi kolonizují Harrisburg

Jaké jsou tedy počáteční dojmy z Ameriky jako takové? Samozřejmě přišel kulturní šok. Na každém rohu je tu kostel, do kterého opravdu chodí, většina lidí si chce povídat, a to o čemkoli, klidně vás zastaví na ulici a jen tak s váma pokecají. A většinou, když si zrovna nemyslí, že ČR leží v Austrálii, si s nimi i pokecat chcete. Městečko jsme prošli skrz naskrz, od ghett až po krásné části na běhání. Taky jsme se blíže seznámili s pensylvánskými zákony! Jako v celé zemi zde platí zákon, alkohol od 21. Kdyby mi teoreticky někdo ve photoshopu upravil občanku, já si vytiskl kopii, zamachroval, určitě bych své pivko i tak nedostal  - ti mamlasi tady uznávají jenom originály (ne že bych to tady udělal…). Smířen s tím, že si v Pennsylvánii pivo venku nedám, jsme druhý večer zamířili na zahrádku do nedalekého pubu. Tam na nás čekal další nesmyslný pensylvánský zákon. Pokud je v partě někdo mladší 21 let, tak tam musí být zároveň někdo starší 25 let, aby ti zletilí vůbec dostali svá piva. Člověk takto starý a mentálně vyspělý totiž plní úlohu „guardiana“ (dozorce, rodiče), někoho, kdo zajišťuje, že nezletilý nedostane alkohol. Hodlali jsme s Elou (taktéž v USA alkoholově nezletilá) odejít, aby si ostatní mohli dát vytoužené pivko, ale ostatní byli kolegiální, koupili sixpacky na baru a šli jsme s tím na pokoj. Pro příště jdu do hospy jedině, když půjde Tomáš (jediný 25letý v partě), abych nebrzdil ostatní. Jako plán B máme na pokoji železnou zásobu piv.   

No snad mě jednou zaměstnavatel nevyhodí za pisalkování, když už nám sledujou facebooky a jiné sociální sítě. Proč to dělají? To je snad všem jasné a nemusím to sem uvádět. Nestihl jsem sem dát obrázky, neboť musím rychle za 5 minut vyrazit do práce (ano naučil jsem se chodit včas). Jsem trochu pozadu, článek o včerejším dni v práci still in progress, ozvu se zase později a vůbec nemusíte závidět, zas taková bomba to tu není ;)

Ready for any challenge!